Jádrové území		Širší území

Vírská přehrada na Svratce: zaniklá krajina hlubokého říčního údolí

Území reprezentuje příklad zaniklé krajiny hlubokých říčních údolí, zaplavených vodami přehradních nádrží. Přehrada Vír byla vybudovaná v letech 1947 – 1957 v místech nejhlubšího údolního zářezu na celé Českomoravské vrchovině. Do té doby to byla venkovská krajina s vysokými přírodními hodnotami, nízkou hustotou osídlení a převažující samozásobitelskou funkcí zemědělskou. Vysoký podíl vzhledem k členitému reliéfu připadal také na lesní porosty. Přírodní a estetické hodnoty, krása hlubokého údolí s přirozeným neregulovaným tokem řeky Svratky vedly již od počátku 20. století k rozvoji turistiky a cestovního ruchu, který se uskutečňoval jen velmi mírnou a ekologicky šetrnou formou letních pobytů převážně v soukromí. Přírodní krásy dokázali již v 1. polovině 20. stoleté ocenit také umělci, nikdy se však nejednalo o intenzivní masovou turistiku a rekreaci.

Postavení přehrady a zatopení nejhlubší a nekrásnější části údolí Svratky vedlo k významným změnám ve vzhledu a fungování krajiny. Přehradní nádrž zatopila malou vesnici Chudobín a větší část vesnice Korouhvice. Zaniklá obec Chudobín je dokumentovaná v samostatné knižní monografii. Zánik sídelní funkce v samotném zatopeném údolí znamenal současně posílení sídelní funkce v sídlech Vír pod přehradní hrází a v Dalečíně nad koncem zátopy, kam byla přestěhována část obyvatel zaniklých sídel Dalečín a Korouhvice.

Na stavbě přehrady pracovali stovky dělníků i specialistů, pro něž byly ve Víru vybudované provizorní ubytovny. Jedním ze stavařů pracujících na stavbě Vírské přehrady byl ing. Zdeněk Pluhař, který své dojmy ze stavby přehrady vypsal v románu Modré údolí (1954). Stavba přehrady změnila sociální a demografickou situaci ve Víru, do té doby převážně zemědělské vesnice. Někteří z mladých dělníků, pracujících na stavbě přehrady, zde totiž založili rodiny a zůstali ve Víru i po skončení stavby. Provizorní ubytovny, zvané „baráky“, nebyly zbourány, ale posloužily k ubytování levicově orientovaných řeckých rodin, které uprchly před pronásledováním z Řecka a našly azyl v tehdejším socialistickém Československu.

Pod vodou Vírské přehradní nádrže zmizely především louky a lesy, mimo jiné i rozsáhlá lokalita bledule jarní, kterou již v období první republiky přijížděli obdivovat milovníci přírody z Brna. Postavením přehrady však vznikla nová atraktivita, přitahující návštěvníky. Přehradní hráz vysoká 76,5 m je třetí nejvyšší v Česku. V době budování přehrady se uvažovalo také o jejím rekreačním využití, u hráze byla vybudovaná malá kolonáda ve stylu 50 let. V Korouhvici vznikla v 50. letech podniková rekreační střediska brněnských podniků Ingstav a Zbrojovka, která byla využívána k celoroční rekreaci. Pod Dalečínem stála na levém břehu přehrady rekreační chata Vírovka. Po napuštění se Vírská přehrada, i když od začátku sloužila jako nádrž na pitnou vodu, stala oblíbeným místem koupání, které bylo zprvu tolerováno. Postupně se ale podmínky zpřísnily, vstup k vodě je po celém obvodu přehradní nádrže přísně zakázán a Vírská přehrada plní prvořadou funkci vodárenskou.

Kromě okolních měst a obcí je vodou z Vírské přehrad zásobované především 60 km vzdálené Brno, pro něž je vodárenská nádrž Vír prvořadým zdrojem pitné vody. Vodárenskému využití je podřízené také využívání krajiny v okolí Vírské přehrady. Došlo zde obecně ke zvýšení výměry lesních porostů na úkor zemědělské půdy. V rámci zemědělské půdy došlo k velké proměně orné půdy na svazích na trvalé travní porosty, které jsou nyní převládající formou využití zemědělské půdy. Význam zemědělské produkční funkce krajiny se velmi snížil. Dříve rozhodující samozásobitelská produkční funkce byla z větší části nahrazena mimoprodukční funkcí krajinotvornou. K tomu přispívají i různé dotační tituly.

Veškeré rekreační objekty kolem přehrady byly po roce 1990 demolicí odstraněny. Vírská přehrada zůstala atraktivním cílem turistiky, v jejím bezprostředním okolí jsou však možné jenom šetrné formy pěší a cykloturistiky bez přístupu k vodní hladině. Zejména cykloturistika zaznamenala velký rozmach. V samotném údolí až pod přehradou ve Víru funguje celoročně otevřený hotel, jsou zde vybudovaná sportoviště, nově vznikly atraktivní ferraty a skalní vyhlídky.

V údolí Bystřičky u Víru fungoval za socialismu veliký mezinárodní pionýrský tábor Jitřenka, nyní je přeměněný na autokempink vlastněný nizozemským majitelem a využívaný především klientelou z Nizozemí. K atraktivitě a návštěvnosti Vírské přehrady v posledním roce přispělo i vyhlášení Chudobínské borovice, která roste na skalním ostrohu nad zatopenou obcí Chudobín, evropským stromem roku 2020.