Jádrové území |
Širší území |
|
Krajina militární a postmilitární: vojenský újezd Libavá
Krajina vojenského újezdu Libavá je podobně jako několik dalších existujících nebo po roce 1990 zrušených vojenských výcvikových prostorů v Česku typickým příkladem militární a postmilitární krajiny, která prodělala v průběhu 20. století dramatickou změnu své struktury a funkce. Kulturní krajina Libavska severovýchodně od Olomouce se začala formovat od 13. století při tehdejší středověké kolonizaci, která vycházela z vývoje velmi řídce osídlená. To bylo také, spolu s absencí důležitých dálkových komunikací, hlavním důvodem pro zřízení vojenského výcvikového prostoru pro československou armádu po 2. světové válce.
Obyvatelé německé národnosti, kteří zde koncem války tvořili 98 % všech obyvatel, byli až na nepatrné výjimky v roce 1946 vysídleni do olomouckého biskupství. Území bylo dlouho bilingvní česko – německé, teprve po 30 leté válce výrazně převládlo německy mluvící obyvatelstvo. Od roku 1850 bylo Město Libavá sídlem okresu, v 19. století se zde začal rozvíjet textilní průmysl. Krajina Nízkého Jeseníku v převládající nadmořské výšce kolem 600 m však zůstala vzhledem k drsným přírodním podmínkám po celou dobu historického Německa. Jejich místo zaujali noví osídlenci, často z Valašska nebo i ze Slovenska, které paradoxně hned v následujícím roce potkal stejný osud. V roce 1947 totiž vznikl vojenský výcvikový tábor Libavá (později vojenský výcvikový prostor a dnes vojenský újezd Libavá), který pohltil 24 venkovských sídel, jež postupně zanikla.
Zástavba vesnic posloužila jako cíl pro dělostřeleckou palbu, postupně byla sídla cíleně destruována. Vojenský prostor zajišťuje Město Libavá, které jako jediné sídlo zůstalo stát na samé hranici vojenského újezdu. Také v něm podlehlo ovšem mnoho domů demolici, bytový fond chátral a počet jeho obyvatel se od roku 1948 do roku 1990 snížil z 3265 na pouhých 361. Výrazný úbytek počtu obyvatel, úplná změna sídelní a produkční funkce krajiny souvisel s posílením militární (vojenské) funkce. Její význam ještě vzrostl po roce 1968, kdy bylo do vojenského prostoru Libavá soustředěno množství vojáků a vojenské techniky okupační sovětské armády. Sovětská armáda zbudovala ve vojenském prostoru řadu nových vojenských objektů a zařízení jako jsou střelnice, tankové pojezdy, heliporty. Vojenský výcvikový prostor Libavá se stal největším a nejdůležitějším vojenským prostorem na Moravě.
Civilní život se jenom pomalu začal navracet po roce 1991 po odsunu sovětských okupačních vojsk. Prostor vzniklého vojenského újezdu Libavá byl zredukován a bylo z něj vyčleněno několik sídel včetně Města Libavá, které bylo obnoveno jako samosprávná obec. Zůstalo však sídlem vojenského újezdu, který i po zmenšení výměry zůstává největším vojenským újezdem na Moravě. Militární funkce krajiny Libavé zůstává stále dominantní, ale pomalu se rozvíjí také před rokem 1991 neexistující funkce rekreační a turistická, spojená i s některými pietními prvky.
Ve vojenském újezdu sice zanikla celá sídla, ale zůstaly tam drobné památky na dřívější osídlení, jako je 16 hřbitovů nebo pomníčky. Vznikl spolek Lubavia, který mapuje historii Libavska, označuje pietní místa zaniklých sídel v krajině a pečuje o ně. Zájemcům a návštěvníkům z řad turistů nebo potomků vystěhovaných sudetských Němců byla zpřístupněna některá místa, která byla půl století nepřístupná – např. poutní místo Stará Voda. Stará Voda sice zanikla jako sídlo, v roce 1945 zde byl vybombardován a vyhořel piaristický klášter a piaristickou kolejí, zůstal však stát velký poutní kostel sv. Anny a sv. Jakuba Většího (jediný kostel, který zůstal stát v celém vojenském újezdu). Kostel byl opraven z prostředků potomků vystěhovných sudetských Němců, nedaleko byla znovu postavena a vysvěcena kaple svaté Anny nad Královskou studánkou.