Zemědělský půdní fond

Ivan Bičík, Zdeněk Boudný, Tomáš Burda, Pavel Chromý, Vít Jančák

Zemědělský půdní fond (zemědělská půda) je jedna ze základních kategorií struktury půdního fondu každého území. Dalšími kategoriemi jsou lesní plochy (lesy) a ostatní (zastavěné plochy, vodní plochy, komunikace apod.) Zemědělský půdní fond, tedy souhrn všech zemědělsky využívaných ploch, tvoří orná půda, trvalé travní porosty (louky a pastviny) a trvalé kultury (chmelnice, vinice, ovocné sady). Zastoupení jednotlivých složek zemědělského půdního fondu je ovlivněno přírodními podmínkami daného území.

Rozdíly ve vnitřní struktuře půdního fondu, jakož i jeho vývojové proměny, jsou způsobeny jednak přírodními podmínkami daného území, jednak působením člověka, tedy způsobem, jakým dané území využívá. Struktura půdního fondu tak vypovídá o vzájemném vlivu přírodní a socioekonomické sféry v území. 

Vývoj rozlohy orné půdy v Česku v období 1845–2010 Index vývoje orné půdy, stav v roce 1845 je 100 %. Zdroj dat: databáze LUCC Czechia.	Vývoj rozlohy lesních ploch v Česku v období 1845–2010 Index vývoje lesních ploch, stav v roce 1845 je 100 %. Zdroj dat: databáze LUCC Czechia.
Vývoj rozlohy trvalých travních porostů (TTP) v Česku v období 1845–2010 Index vývoje TTP, stav v roce 1990 je 100 %. Zdroj dat: databáze LUCC Czechia.

Cíle

Cílem je dokumentovat vývojové změny v rozloze a vnitřní struktuře zemědělského půdního fondu v modelových územích. Hodnoceny jsou zejména změny v rozloze dvou hlavních kategorií zemědělského půdního fondu, tedy orné půdy a trvalých travních porostů.

Data a metody

Pro hodnocení změn v rozloze a vnitřní struktuře zemědělského půdního fondu byla použita databáze LUCC Czechia, která byla vytvořena na Geografické sekci Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlov v Praze.

Výsledky

Vývoj využití ploch modelového území odpovídá přechodu od tradiční venkovské společnosti s převážně samozásobitelskými malými farmáři během poměrně krátké doby k intenzivnímu těžební, průmyslové, bytové a dopravní zástavbě, komplikované málo řízeným plánováním rozvoje jak města, tak zázemí. Situaci ještě umocnily haldy ze starší hlubinné těžby a četné propady poddolovaných území a starých pinek zadržujících dešťovou vodu ve sledovaných letech jsou právě tyto naznačené trendy zachyceny. Orná půda v období do roku 1948 přibyla o zhruba 10 %, bylo třeba uživit podstatně více lidí žijících v území. V dobách rozvoje Karvinska (1948–1990) naopak orné půdy asi o třetinu ubylo, což se projevilo kromě jiného v trojnásobném nárůstu zastavěných a ostatních ploch. Do roku 1948 ubylo 20–60 % trvalých travních porostů, po roce 1948 ještě dalších 10–20 %.

Rozloha lesních ploch až do roku 1990 ubývalo, do roku 1948 o 10 %, později již méně. Vývoj makrostruktury do roku 1990 byl jednoznačný, dominoval typ charakterizovaný úbytkem rozlohy zemědělské půdy a lesních ploch a nárůstem rozlohy jiných ploch. Po roce 1948 došlo ve více obcích k úbytku více než 500 ha orné půdy. Před rokem 1990 byla dominantním procesem krajinných změn velice silná urbanizace.

Podíl orné půdy na výměře zemědělského půdního fondu (v %)	Podíl trvalých travních porostů na výměře zeměděl. půdního fondu (v %)	Podíl lesních ploch na celkové výměře katastru (v %)

Literatura

• BIČÍK, I. a kol. (2010): Vývoj využití ploch v Česku. Edice Geographica, sv. 3, ČGS, Praha.
• BIČÍK, I., KUPKOVÁ, L., JELEČEK, L., KABRDA, J., ŠTYCH, P., JANOUŠEK, Z., WINKLEROVÁ, J. (2015): Land Use Changes in the Czech Republic 1845–2010. Springer.
• Databáze LUCC Czechia. Přírodovědecká fakulta UK, Praha.