Jádrové území		Širší území

Český les: zaniklá kulturní krajina českého pohraničí v Sudetech

Území Českého lesa na Tachovsku je typickým příkladem pohraniční krajiny v Sudetech, osídlené až do roku 1945 téměř výhradně obyvatelstvem německé národnosti, které bylo po 2. světové válce odsunuto do Německa a česká pohraniční krajina již nebyla řádně dosídlena. Celé území prodělalo v posledních třech stoletích nebývalé změny. Nejdříve to byl rozvoj založený především na těžbě dřeva a sklářství. Obě tyto aktivity spojené s nárůstem počtu obyvatel byly společné pro obě strany státní hranice – českou i německou. Státní hranice zde koresponduje s historickou hranicí českého království a její průběh je stabilizovaný již více než 1000 let.

Dynamickou a dramatickou proměnou však prošlo využívání tohoto území. Šumava a Český les od poloviny 18. století představovaly obrovský zdroj dřevní hmoty, který bylo možné extenzivním způsobem využít a získat zajímavý zisk.  Proto dochází od poloviny 18. století ke kácení původního pohraničního pralesa, jehož kvalitní tvrdé dřevo (buk, jilm, javor) bylo využito k výrobě dřevěného uhlí, posléze k výrobě skla. V modelovém území Českého lesa vznikla ve Staré Knížecí Huti koncem 18. století jedna z největších skláren, která zde pracovala až do odsunu sudetských Němců v letech 1945-1946. V okolí dnes zcela zaniklé vsi Hraničky pracovalo kromě sklárny v 18. – 19. století osm železných hamrů a cínárna. V zaniklé obci Jedlina byla dokonce postavena nemocnice, která tam působila do roku 1945. 

 S odsunem Němců po roce 1945 většina sídel zanikla téměř beze stopy. Území nebylo dosídleno českým obyvatelstvem, domy zůstaly prázdné a podléhaly devastaci. Počátkem 50. let 20. století po zřízení pohraničního pásma byly rozbořeny a srovnány se zemí, aby nemohly sloužit jako úkryt při nelegálním přechodu státní hranice. Tak zanikly a postupně zarostly hustým lesem nejenom obytné domy, ale i bývalé průmyslové budovy, budovy škol, kostely nebo i bývalá Güntnerova nemocnice v Jedlině. Jen výjimečně byly některé objekty dočasně využité pro umístění pohraniční roty. Jediná sídla, která se v území zachovala, ovšem v podobě několika rozptýlených domů, jsou Stará Knížecí Huť s objektem pohraniční roty a Ostrůvek s dřevěnou kaplí a loveckým zámečkem tachovských Windischgrätzů.

Míru devastace a zpustnutí i těchto sídel vystihují čísla ze Staré Knížecí Huti, která v roce 1869 měla 3482 obyvatel a 270 domů, zatímco v roce 2011 zde bylo evidováno pouhých 13 adres (v tom i objekt bývalé pohraniční roty postavený za socialismu) a 11 trvale bydlících obyvatel! Tato zásadní změna v osídlení a využití krajiny se odrazila v celkovém vzhledu krajiny a jejím fungování. Můžeme ji hodnotit jako ztrátu tradičních funkcí tohoto území (funkce výrobní: těžba dřeva, produkce skla, samozásobitelské zemědělství). Vznik širokého pohraničního pásma, jeho uzavření pro veřejnost a vybudování železné opony po roce 1948 znamenala v podstatě ukončení obytné i výrobní funkce řešeného pohraničního území, jemuž po dalších 40 let dominovala funkce militární.

Další změna nastává se změnou politických a společenských poměrů po Sametové revoluci v roce 1989. Militární funkce území skončila, z pohraničního území se stáhly vojenské pohraniční jednotky a vylidněná krajina se otevřela pro veřejnost ekonomickému i turistickému využití. Byla obnovena propustnost státní hranice, vyznačeny cyklostezky a zřízeny nové oficiální přechody do Německa. Ekonomické využití území se omezuje na extenzivní využívání primárních zdrojů – těžbu dřeva v lesích a extenzivní pastvu dobytka na pastvinách, případně sekání trávy na loukách. Orná půda zde neexistuje. Také turistické a rekreační využití je dosud značně extenzivní, protože v území prakticky chybí jakékoliv ubytovací nebo stravovací kapacity. Pohraniční území Českého lesa plní však ještě jednu důležitou funkci, která po roce 1990 získala na významu, a sice funkci přírodoochrannou.

Čtyřicet let hospodářského útlumu a nepřístupného zakázaného pásma za železnou oponou umožnilo rozmach přírodních procesů vývoje krajiny a vznik cenných přírodních ekosystémů, které si zasluhují ochrany. Byly zde vyhlášeny přírodní rezervace chránící lesní, mokřadní a rašeliništní stanoviště. Specifický a jedinečný krajinný ráz celé oblasti Českého lesa vedl v roce 2005 k vyhlášení rozsáhlé chráněné krajinné oblasti Český les. Krajina Českého lesa má však i své významné kulturně historické hodnoty, dnes téměř výhradně nehmotné povahy. Mezi ně patří především historie a paměť krajiny. K uchování těchto hodnot, zejména paměti krajiny, přispívají naučné stezky, informační tabule či pietní připomínky na místě zaniklých vesnic. Na těchto aktivitách, připomínajících minulost krajiny Českého lesa, se přirozeně podílejí i organizace z Německa, včetně potomků odsunutých Němců. 

Krajina modelového území Českého lesa je tak doslova učebnicovým příkladem a potvrzením poznatku, že (kulturní) krajina je obrazem či zrcadlem stavu a vývoje společnosti a že jakékoliv ekonomické, demografické, politické či sociální změny ve společnosti se odrazí ve vývoji krajiny a na její tváři. První zásadní změna krajiny je zde spojena s jeho pozdní kolonizací, znamená vznik kulturní krajiny s funkcí sídelní a výrobní v 17. a 18. století. Ekonomické aktivity byly primárně zaměřené na využití přírodních zdrojů – samozásobitelské zemědělství, těžbu dřeva, k nimž se přidalo sklářství, případně železářství. Postupně se zvyšoval počet obyvatel, kulturní krajina se stabilizovala, v sídlech byly zřízeny školy, případně kulturní zařízení a v Jedlině dokonce nemocniční zařízení.

Rok 1945 a léta po něm bezprostředně následující znamenala dramatický zlom ve vývoji krajiny, zánik její výrobní a sídelní funkce a vznik nové a převažující funkce militární. Další a zatím poslední změna po roce 1989 znamená rychlý zánik funkce militární a vznik krajiny postmilitární, jejíž postsídelní rysy ovšem přetrvávají. Současná krajina má prvořadou funkci přírodoochrannou s edukačním potenciálem do budoucna.