Ochrana přírody

Ochrana přírody | NATURA 2000

Dušan Romportl

Cíle

Stav územní ochrany přírody a krajiny spolurozhoduje o dalším vývoji zaniklých krajin. Cílem analýzy je proto vyjádřit rozsah a prostorové rozložení hlavních kategorií zvláště chráněných území.

Data a metody

Pro vizualizaci stavu územní ochrany přírody a krajiny byla využita volně dostupná databáze zvláště chráněných území a vrstva lokalit soustavy NATURA 2000, které poskytuje AOPK ČR. Znázorněny tak byla jak velkoplošná, tak maloplošná chráněná území – národní parky a chráněné krajinné oblasti, (národní) přírodní rezervace a (národní) přírodní památky; a dále Ptačí oblasti a Evropsky významné lokality.

Výsledky

Použitá literatura a zdroje

• AOPK ČR (2018): Databáze ochrany přírody a krajiny.
• HOŠEK, M.; ŠKAPEC, L. (eds.) (2012). Příroda České republiky v mapách. Vyd. 1. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. 36 s. ISBN 978-80-87457-26-9.

Historické změny vegetace

Jaroslav Vojta

Cíle

Cílem bylo zjistit jakému typu využití krajiny koncem 19. století odpovídají současné biotopy zjištěné mapováním NATURA 2000.

Data a metody

Stav krajiny v polovině 19. století zobrazuí data vytvořená vektorizací barevných rastrových kopií tzv. císařských povinných otisků map Stabilního katastru. Mapa aktuální vegetace je přejata z mapování NATURA 2000 (http://www.nature.cz/natura2000-design3). Obě vektorové vrstvy byly překryty (intersect). Jsou prezentovány generalizované mapy a grafy s vypočtenými podíly historického land use na současných biotopech NATURA 2000.

Výsledky: Travinná vegetace

Vývoj kulturního bezlesí v oblasti Živohošťska byl poměrně specifický. Pastvin i luk bylo v oblasti v polovině 19. století poměrně málo a většina bezlesí byla podle stabilního katastru zorněna. Dokonce i v úzké, dnes zatopené, nivě Vltavy byla především pole. Více než polovina současných ekologicky cennějších travních porostů vznikla poměrně recentním odlesněním (viz graf 1 a mapa 1), které je zřetelné již na mapách III. vojenského mapování. Samozřejmě neznáme přesně podobu lesů v polovině 19. stol., ale nejspíše se jednalo o pastevně využívané lesy, které přecházely v bezlesí postupně, jak naznačuje jejich mozaikovitý charakter ještě v 50. letech 20. stol. (www.kontaminace.cenia.cz). Možná se tedy nejedná o tak radikální změnu krajinného pokryvu, jak naznačují data stabilního katastru. Dalších 38% procent současných travních porostů se nachází na bývalých polích. To již odpovídá obecným trendům v naší krajině a je to důsledek extenzifikace zemědělství od 90. let 20. stol. Kontinuální travní porosty tvoří jen zlomek současné rozlohy, je to zejména proto, že jich bylo i v minulosti málo a navíc mnohé z nich zarostly lesem.

Přestože plošné změny vegetace máme dobře zdokumentovány, o změnách jejího druhového složení v nemáme žádné informace. Lze pouze konstatovat, že v nivě Vltavy zanikly spíše drobné fragmenty aluviálních psárkových luk, v nivách menších toků nejspíše zanikly v důsledku absence hospodaření vlhké pcháčové louky. Hojnější také nejspíše bývala oligotrofní společenstva acidofilních trávníků, která se v oblasti mimo skalní biotopy vyskytují dnes už pouze v malých fragmentech. Acidofilní trávníky mizejí s omezením pastvy a kvůli eutrofizaci prostředí. Jediným typem společenstva, které se dnes jistě vyskytuje daleko častěji než dříve jsou ovsíkové louky hojné na bývalých polích.

Mapa 1: Travinná vegetace (T1.1, T1.6 a T5.5) podle NATURA 2000 na podkladě historického land use.

Graf 1: Procentuelní podíl historického využití krajiny v současné vegetaci trávníků
(šrafovaně je vyznačen podíl méně reprezentativních lokalit)

Obr 1: Rozsáhlé zatravněné plochy bývalých polí (pohled z Drtinovy rozhledny).

Výsledky: Lesy

Lesní společenstva jsou v oblasti reprezentována zejména dubohabřibami a dále suťovými lesy, acidofilními a teplomilnými doubravami na svazích kaňonu Vltavy. Většina dnes zachovalých lesních společestev se nachází na místech kontinuálních lesních porostů nebo míst na stabilním katastru mapovaných jako skály (obr. 2, graf 2). Tato místa ovšem i tehdy pravděpodobně hostila jakousi dřevinnou vegetaci, i když zápoj dřevin byl nejspíše nižší než dnes. Ovšem i některé sekundární lesy dnes představují zajímavou vegetaci. Na nemnoha bývalých polích se vyvinuly dubohabrové lesy. Zajímavé jsou lesy na vrchu Besedná (496 m n. m.), které zjevně bývaly pastevními lesy, jak dokládá zejména ještě hojný výskyt jalovce nebo lísky a vysoká strukturní heterogenita těchto jinak druhově chudých lesů. Přestože nemáme příme doklady o změnách lesní vegetace, je z uvedených údajů patrné, že v polohách mimo skalní svahy vymizely potenciálně druhově bohaté světlé lesy. 

 Mapa 2: Lesní vegetace (L2.2, L3.1, L4, L5.1, L5.4, L6.5B, L7.1)
podle NATURA 2000 na podkladě historického land use.

 Graf 2: Procentuelní podíl historického využití krajiny v současné vegetaci lesů
(šrafovaně je vyznačen podíl méně reprezentativních lokalit)

Obr. 2: Dubohabřina na bývalém poli	Obr. 3: Acidofiní doubrava na hraně vltavského údolí

Použitá literatura a zdroje

• Guth J. (2002): Metodiky mapování biotopů soustavy Natura 2000 a Smaragd (metodiky podrobného a kontextového mapování).- AOPK ČR, Praha.
• Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V., Lustyk P. [eds.] (2010): Katalog biotopů České republiky - AOPK ČR, Praha.
• Lustyk P., Guth J. (2009): Metodika aktualizace vrstvy mapování biotopů. AOPK ČR, Praha.
• Data mapování Natura 2000 AOPK ČR, Praha.

NATURA 2000 a konsolidovaná vrstva ekosystémů

Ochrana přírody | NATURA 2000

Dušan Romportl

Cíle

Mapování biotopů představuje jeden z významných podkladů popisu současného stavu prostředí studovaných lokalit. Cílem mapového vyjádření bylo proto poskytnout přehled habitatových poměrů za modelová území.

Data a metody

Vrstva mapování biotopů NATURA 2000 (dále VMB N2000) je pořizována a pravidelně aktualizována Agenturou ochrany přírody a krajiny. Stejná organizace ve spolupráci s CzechGlobe, v.v.i, také připravila na základě syntézy VMB N2000 a dalších podkladů (ZABAGED, CORINE Land Cover, LPIS, Urban Atlas) unikátní podklad zachycující stav a rozšíření jak přírodních či přírodě blízkých, tak i antropogenně podmíněných ekosystémů. Konsolidovaná vrstva ekosystémů (© AOPK ČR 2013, s využitím dat ZABAGED (© ČÚZK 2012), Corine Land Cover 2006 (© EEA 2006), Urban Atlas 2006 (© EEA 2006), DIBAVOD (© VÚV TGM 2012) byla využita pro znázornění stavu a rozložení ekosystémů v rámci širších zájmových území, Vrstva mapování biotopů NATURA 2000 pak pro vyjádření detailních habitatových poměrů.

Výsledky

Použitá literatura a zdroje

• AOPK ČR (2013). Konsolidovaná vrstva ekosystémů [elektronická geografická data]. Verze 2013. Praha. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Detailní data krajinného pokryvu v 41 definovaných třídách na území ČR.
• LUSTYK, P.; OUŠKOVÁ, V. (2011). Vrstva mapování biotopů a její aktualizace - první možnosti srovnání dat. Ochrana přírody. 66, 4, s. 20-22. ISSN 1210-258X.

Hodnocení / charakteristika krajinného rázu modelových území

Charakteristika krajinného rázu | Hluboké vltavské údolí

Současný krajinný ráz | Význam charakteristik krajinného rázu | Fotogalerie

Zdeněk Lipský

Krajinný ráz je podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, daný přírodní, kulturní a historickou charakteristikou určitého místa nebo oblasti, resp. vnímatelnými znaky a hodnotami těchto charakteristik. Krajinný ráz úzce souvisí s typem krajiny. Jeho určujícím znakem je krajinná struktura, která je určená zastoupením a uspořádáním strukturálních složek krajiny - krajinných prvků a krajinných složek. 

Přírodní charakteristika krajinného rázu vychází z primární, tj. přírodní krajinné struktury. Zahrnuje vlastnosti krajiny určené jak trvalými přírodními podmínkami daného území resp. krajiny (geologické podloží, reliéf, klimatické podmínky, hydrografické poměry, vodní prvky, půdní kryt, potenciální přirozená vegetace), tak aktuální stav přírodních a přírodě blízkých ekosystémů včetně aktuálního stavu vodních toků a vodních ploch.

Kulturní charakteristika krajinného rázu vychází ze sekundární krajinné struktury, především ze současného způsobu využívání krajiny člověkem, tedy aktuálního land use/land cover. Zohledňuje také historické krajinné struktury, tj. artefakty a stopy dřívějšího využívání, které člověk v krajině zanechal.

Nedílnou součástí krajinného rázu je rovněž estetická stránka krajiny, která je vyjádřením přírodních a kulturních hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině. Hodnocení estetických vlastností krajiny obsahuje vždy subjektivní prvek osoby pozorovatele, vychází však z objektivních vlastností krajiny (skladba a formy prostorů, konfigurace prvků krajinné scény, struktura složek, harmonické vztahy a harmonické měřítko krajiny).

Hodnocení krajinného rázu je stejně jako typologii krajiny možné provádět v různém měřítku a na různých hierarchických úrovních. Za tím účelem se vymezují oblasti krajinného rázu (rozsáhlá území charakteristického krajinného rázu, např. České středohoří nebo Haná), krajinné celky, krajinné prostory a na nejnižší hierarchické úrovni jednotlivá místa krajinného rázu.

Rozlišují se tři formy hodnocení a ochrany krajinného rázu:

• preventivní (hodnocení krajinného rázu rozsáhlejších území s cílem stanovení jeho základních charakteristik, limitů a naléhavosti ochrany)

• kauzální (expertní hodnocení vlivu konkrétního záměru, činnosti na kvalitu krajinného rázu, často prováděné v souvislosti s procesem EIA/SEA)

• tvůrčí (tvorba nové krajiny nebo dotváření krajiny silně narušené předchozí činností člověka).
  Poslední, tvůrčí forma hodnocení a ochrany krajinného rázu má úzkou souvislost s tzv. cílovou charakteristikou krajiny, jak ji definuje Evropská úmluva o krajině (2000), která přepokládá participativní přístup, tj. aktivní účast místních obyvatel na utváření krajiny. 

Podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je krajinný ráz „chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu“. Dále je konstatováno, že „zásahy do krajinného rázu, zejména umísťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině“. K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území.

Pro hodnocení krajinného rázu bylo zpracováno více metodik, které vesměs vycházejí z jeho definice a příslušného zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V případě popisu a hodnocení krajinného rázu modelových území zaniklých krajin se jedná o preventivní hodnocení rozsáhlejších území, pro něž je možné použít metodiku autorů Bukáčka a Matějky. Modelová území zde představují charakteristické krajinné celky, které se vyznačují svébytným krajinným rázem. V jejich rámci lze ještě rozlišit charakteristické krajinné prostory a specifická místa krajinného rázu.

Charakteristika krajinného rázu je částečně obsažena již v charakteristice přírodních podmínek a v popisu, jaký typ zaniklé krajiny sledujeme a jaký je současný typ krajiny.