Částečně zaniklá a přeměněná hornická krajina Kutnohorska

Charakteristika krajinného rázu | Hornická krajina Kutnohorska

Současný krajinný ráz | Význam charakteristik krajinného rázu | Fotogalerie

Zdeněk Lipský

Krajina jádrového území, katastrální území Kutná Hora, Kaňk a Sedlec, byla od 13. staletí dominantně ovlivňovaná intenzivní těžbou stříbrných rud. Těžba trvale poznamenala především reliéf, který je detailně rozčleněný mnoha těžebními tvary, jako jsou mohutné pásy hald vytěžené hlušiny a strusky, těžební jámy, pinky, propadliny a opuštěné kamenolomy. Nejintenzivnější těžba skončila již před staletími, v menší míře pokračovala hlubinná těžba polymetalických rud soustředěná v Rudných dolech na Kaňku do 80. let 20. století. Na počátku druhé poloviny 20. století po roce 1950 vzniklo na severním úpatí Kaňku rozsáhlé odkaliště, v němž se ukládal toxický plavený materiál z úpravny rud na Kańku. Jeho hráz a po ukončení sedimentace i vlastní těleso odkaliště byly opakovaně rekultivované a zalesňované.

Hornická těžební krajina Kutné Hory byla od středověku až do 19. století zcela odlesněná, jak ukazují staré veduty, mapy 1. a 2. vojenského mapování i podrobné mapy stabilního katastru. Na montánním antropogenně přemodelovaném reliéfu včetně hald spontánně vyrostla sídelní zástavba Kutné Hory a Kaňku. Mnohé těžební tvary tím byly setřeny, zarovnány, překryty zástavbou nebo zanikly zejména v samotném městě Kutná Hora. Naopak velmi dobře se zachovaly v podstatně řidší a prostorově mnohem menší zástavbě Kaňku, kde zůstal dobře patrný 1,5 km dlouhý pás mohutných hald na nejbohatším stříbronosném Staročeském pásmu. Bohatý soubor povrchových montánních tvarů reliéfu se potom dochoval mimo zastavěné plochy ve všech třech katastrech jádrového území. Kromě Kaňku především na Kaňkovských vrších, přes něž se táhnou od severu k jihu až nad Sedlec a Kutnou Horu tři významné pásy hald, které na povrchu vyznačují polohu stříbronosných pásem. Další haldy se v severní části kutnohorského rudního revíru zachovaly na vrších Sukov a Kuklík, v jižní části na Rovinách (Králická halda), na Bylance (Markovičky), v okolí kostela svaté Trojice a na Vrchlici (V hutích).

Odlesněná a zčásti zastavěná těžební krajina byla v minulých staletích mimo samotné těžební a výrobní prostory využívána především zemědělsky. Až do 19. století převládala ve využití ploch orná půda (pole). Jenom na haldách nebo v detailně rozčleněném, těžební činností zprohýbaném reliéfu s jámami a propadlinami, se rozkládaly chudé obecní pastviny nebo neplodná půda.

Hlavní změny ve využívání krajiny nastaly od poloviny 19. století a pokračovaly po celé 20. století až dodnes. Spočívaly v postupném zalesňování nejprve neplodných ploch na Kaňkovských vrších, v místech nejvíce poznamenaných těžbou. Další zalesnění se týkalo příkrých svahů v údolích Bylanky a Vrchlice. Postupně se lesní plochy rozšiřovaly i na méně úrodnou zemědělskou půdu na Rovinách, na Kuklíku a na Sukově. Poslední velké plánované zalesnění proběhlo v 50. letech 20. století. Od té doby sice lesních a křovinatých ploch dále přibylo, ale došlo k tomu spontánním zarůstáním opuštěných zarůstáním opuštěných zemědělských pozemků. Kolem města tak vznikl nesouvislý prstenec zelených lesních ploch, které jsou zařazeny v kategorii lesů zvláštního určení a slouží především rekreačním a sportovním účelům obyvatel města. Plochy „zelené infrastruktury“ dále zvětšují křovinaté porosty tzv. nové divočiny vytvořené spontánní sekundární sukcesí na opuštěné půdě, ovocné sady, zahrady a vinice. Od poloviny 19. století a po celé 20. století se výrazně snížila výměra orné půdy. Místo polí zaujaly ve 20. století postupně ovocné sady a také rozšiřující se městská zástavba. Rozsáhlé třešňové sady obsadily celý jižní svah Kaňkovských vrchů v mezoklimaticky výhodné poloze. Zejména třešně dávaly bohatou úrodu i na nerovných plochách montánního reliéfu, které neumožňovaly intenzivní zemědělství na orné půdě. Ve 2. polovině 20. století vzniklo v Kutné Hoře ovocnářské středisko státního statku Čáslav a celé město obklopily stovky hektarů dalších ovocných stromů – jabloní, broskvoní i rybízových plantáží. Po roce 1990 byla většina těchto sadů opuštěna a zanikla. S tím zanikla i sláva kutnohorského ovocnářství, proslaveného především třešněmi a višněmi, jejichž sklizeň vyžaduje ruční lidskou práci. Část plochy ovocných sadů se vrátila orné půdě, asi na 50 hektarech byly založeny nové vinice, které úspěšně obnovily zašlou slávu kutnohorského vinařství. Část ploch nedávných ovocných sadů nyní leží ladem a zarůstá novou divočinou, část se extenzivně udržuje pomocí dotovaného chovu ovcí. Dotace ovšem směřují nikoliv na produkci, ale na údržbu kulturní krajiny. Některé části bývalých ovocných sadů se postupně zastavují novou zástavbou rodinných a řadových domů.