Jádrové území		Širší území

Zaniklá a přeměněná krajina tradičního horského zemědělství: Bílé Karpaty – Starý Hrozenkov

Modelové území Moravských Kopanic: Starý Hrozenkov, Vyškovec, Žitková, Vápenice

Území leží v nejvýchodnější části České republiky na hranici se Slovenskem. Celé území se nachází již za hlavním rozvodním hřbetem Bílých Karpat v povodí říčky Drietomice, která je přítokem slovenské řeky Váh. Z pohledu Česka se tak území nachází v marginální a periferní pohraniční poloze. Jeho relativní izolovanost, daná specifickými přírodními podmínkami, se stala příčinou mnoha etnografických zvláštností, které se spolu s jedinečným typem kulturní krajiny zachovaly do dnešní doby.

Starý Hrozenkov je přirozeným centrem svérázného regionu Moravské Kopanice. První řídké a rozptýlené osídlení vzniklo při historické hranici mezi Českým a Uherským královstvím v oblasti Hrozenkovského průsmyku již v 11. století. Bylo to svobodné pohraničí, které zahrnovalo území dnešních obcí Starý Hrozenkov, Vyškovec, Vápenice, Žítková i některých obcí na slovenské straně. Jedinečný svérázný typ kulturní krajiny Moravských Kopanic zde vytvořila valašská kolonizace, probíhající od 16. století.

Pohraniční krajina trpěla vojenskými vpády Tatarů, Turků, Kumánů, Kuruců a řady dalších. Kritické období přečkával lid v okolních horách. V bitvě mezi valašskými portáši a Turky, která se odehrála v roce 1663 v Hrozenkovském průsmyku, padlo okolo 200 Valachů. Kraj poskytoval útočiště různým psancům z doby po husitských válkách a bělohorské porážce. Základem obživy místních obyvatel byl především chov hovězího dobytka doplněný nezbytným polařením. Název Kopanice pochází z toho, že zdejší horská políčka na příkrých svazích se dala obdělávat pouze motykou. Každá nová usedlost („kopanica)“) byla obklopena vlastními políčky, loukami a ovocným sadem. Chalupy byly samostatně roztroušené po svazích, jen kolem potoků a cest vznikly jejich menší shluky. Pěstoval se zde pro vlastní potřebu ječmen, oves, škripica (křibice lesní – skromné horské žito, zvané též svatojánský chléb), později pohanka, žito a pšenice, řepa, brambory a nejrůznější zelenina. Z ovocných stromů švestky na slivovici, jabloně, hrušky, vlašské ořechy a střešně (= třešně). Ovoce se po domácku sušilo a vyváželo až do Budapešti.

Na samotách na kopanicích nebylo dostatek vodní síly pro vznik mlýnů, obilí se tedy zpracovávalo v žentourech, poháněných voly, kteří chodili v kruhu. Černá mouka a šrot pro dobytek se mlel v tzv. mlýnci, poháněném lidskou silou - nohama. Až později, na povozech tažených voly, zaváželi hospodáři obilí do mlýnů v Melčicích nebo ve Vinici v Pováží na slovenské straně, odkud získávali hladkou mouku, z níž se pekl chleba. Na zimu bylo také vždy nutno zajistit dostatek sena pro dobytek. Pece na chleba, postavené z udusané hlíny nebo vepřovic sloužily zároveň jako udírna. Někdy se v pecích i dosušovalo ovoce. Oblíbené zde byly hlavně sušené švestky, které se vařily a sypaly mákem. Život byl tvrdý, izolovanost od ekonomických a kulturních center vedla k hospodářskému zaostávání kraje.

Specifický vývoj osídlení, geografická i kulturní izolace i tvrdé přírodní podmínky omezily působení vlivů pokročilejších sousedních oblastí a přispívaly k vytvoření izolované etnografické oblasti, v níž hlavní vývojovou silou byla tradice. Tak se vytvořila švorcová ves s plužinou scelených úseků - Žítková. Izolovanost prohlubovalo také špatné dopravní spojení. Lid se pak déle držel svých tradic, čímž se zachoval národopisný svéráz vyjádřený krojem, výšivkami, písněmi, nářečím, stavbami a zvyky. Souznění s přírodou a nutnost lidí být odkázáni na vlastní síly a schopnosti daly vzniknout malebné krajině drobných políček, luk, remízků a ovocných sadů, která vytváří jedinečné krajinné scenérie a která nemá u nás jinde obdoby.

Na samotách byla teprve ve druhé polovině 20. století postupně zaváděna elektřina. Kolektivizace zemědělství se po prvních neúspěšných pokusech v 50. letech 20. století vrátila s plnou silou v 70. letech. Zhoršila vztahy mezi lidmi, někteří museli rodné Kopanice opustit. Další, zejména mladí lidé odcházeli za prací do továren v Bojkovicích, Trenčíně a Uherském Brodě. Druhá polovina 20. století tak byla poznamenána velkým odlivem obyvatel, jejichž počet se ve všech obcích Moravských Kopanic několikanásobně snížil. Např. v Žitkové jich z cca 900 v roce 1950 zbylo méně než 200. Podobné to bylo ve Vyškovci (pokles ze 700 v roce 1950 na současných 140) i Vápenici.

Odliv obyvatel a socioekonomické změny ve společnosti měly vliv na změnu hospodaření v krajině a způsob využívání krajiny a celkový krajinný ráz. Skončilo horské samozásobitelské zemědělství, zmizela drobná pásovitá políčka a zemědělská půda je dnes téměř výhradně zatravněná, využitá k extenzivní pastvě skotu. Místy se ještě zachovaly zbytky vysokokmenných ovocných sadů, které byly v minulosti založeny hlavně na k jihu obrácených osluněných svazích. Málokdo z místních obyvatel dnes hospodaří. Desítky domů rozptýlených po krajině nyní slouží jako rekreační obydlí.

Pomalu se rozvíjí agroturistika (Agropenzion Vápenice), která však trpí sezónností (krátká letní sezóna) a značnou odlehlostí území od velkých měst, z nichž vychází hlavní poptávka po tomto typu rekreace. Se změnou funkce domovního fondu se změnil i vzhled domů. Zůstal zachovaný celkový charakteristický ráz rozptýleného kopaničářského osídlení, ale jednotlivé domy se modernizovaly a přestavěly často velmi necitlivě s ohledem na původní lidovou architekturu. Zachovalo se jenom několik cenných ukázek lidové architektury, které je třeba důsledně chránit. Dosavadní památková ochrana se ukázala jako zcela neúčinná, protože u většiny původně vyhlášených památkově chráněných objektů musela být jejich ochrana zrušena z důvodu jejich zániku, novodobého přestavění nebo zboření kvůli havarijnímu stavu!

V současném krajinném rázu se stále uplatňuje charakteristické kopaničářské rozptýlené osídlení. Krajinný pokryv je tvořen dominantně mozaikou extenzivních pastvin a smíšených lesních porostů.  V okrajových částech katastrů, např. východní část Vyškovce v pramenné oblasti Drietomice nebo západní část území západně od Vápenice, se rozkládají rozsáhlé lesní porosty. Proti ostatním kopanickým obcím je méně zalesněné území Žítkové. Typické je množství rozptýlené zeleně listnatých stromů a keřů, které ve shlucích obklopují jednotlivé usedlosti nebo liniově doprovázejí cesty, terénní hrany a okraje pozemků. Rozsah rozptýlené zeleně se proti minulosti ještě výrazně zvýšil. Posun od produkční zemědělské funkce k mimoprodukční více rekreační funkci území charakterizuje také vznik některých nových rekreačních objektů. Předimenzovaný čtyřhvězdičkový hotel v Žítkové, který chce zřejmě komerčně využít současný módní boom tzv. žítkovských bohyní, však narušuje tradiční krajinný ráz kopaničářské obce a není dobrým příkladem.

Na Mikulčině vrchu v katastru Vápenice je tradiční lyžařský areál s penziony a restauracemi. Nekomerční charakter mají nové sakrální stavby, které na rozdíl od rekreačních objektů nenarušují historický ráz oblasti a dobře zapadají do krajiny:  kaple Panny  Marie  Kopanické v Žítkové, kaple Panny Marie Bolestné ve Vápenici a kaple Panny Marie Královny ve Vyškovci.

Významnou přírodoochrannou funkci krajiny zájmového území Moravských Kopanic podtrhuje existence Chráněné krajinné oblasti a biosférická rezervace Bílé Karpaty a většího počtu maloplošných zvláště chráněných území, která byla vyhlášena především k ochraně proslulých bělokarpatských luk s výskytem různých druhů ohrožených rostlin, zejména vstavačů. Ve Starém Hrozenkově se každoročně v letním venkovním areálu konají tradiční Kopaničárské slavnosti za účasti četných hudebních souborů z obou stran moravskoslovenské hranice. V obci působí Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, zaměřené na ekologické zemědělství, kulturu, tradice a přírodu i šetrný cestovní ruch. Také v Žítkové bylo v roce 2017 otevřeno turistické a informační centrum Moravských Kopanic. V území jsou vyznačené dvě naučné stezky: naučná stezka Moravské Kopanice a naučná stezka Okolo Hrozénka.